Tenhle článek si neberte prosím osobně, zvlášť, pokud pracujete ve státní mateřské školce. Smyslem článku není někoho hanit nebo snižovat. Jde mi o to poukázat na fakt, že klasický systém není pro mě a mého syna, a že nadechnout se, sebrat odvahu a jednat, když je potřeba, je k nezaplacení. Protože čas tak rychle letí…

Tak se na to vrhneme. Popíšu Vám jednu svou zkušenost, které mě i Juráška totálně vydrtila a přesto jsem šťastná, že i tato výzva do mého života přišla.

Báječné léto a … 3. září 2018

Nastoupil Jurášek do oddělení Zajíčků v naší místní mateřské škole. Dala jsem ho do klasické školky – rozumějt 26 dětí v jedné třídě, na několik hodin jedna paní učitelka, až na procházku učitelka druhá. Od půlky června do září jsem měla Juráška doma – stěhovali jsme se, odvezla nás rychlá a hojili jsme si bebí na duši. Celé léto jsme byli spolu, až na liché víkendy každý den. Občas to bylo náročné, padala jsem veče únavou, ale vděčnost nad společným časem a krásně prožitým létem zůstala. Týden před nástupem do školky jsem si dopřáli krásnou dovolenou s mými rodiči a synovcem ve slovenských termálech Podhájská. Na dovči jsem si říkala, že nástup do zajíčků nemusí být úplně jednoduchý, ale dřímala jsem v sobě vědomí, že i tohle zvládneme.

Víte, nečekala jsem nějaké ťuťuňuňu, extra mazlení nebo empatický rozhovor s učitelkou ve stylu Naomi Aldort. Čekala jsem- ano, že by to už tady začínalo smrdět očekáváním? – že budu moci zůstat déle v šatně, pomazlit syna, nasytit ho pocitem bezpečí, třeba vejít do třídy a pak ho v klidu předat. Možná s kapkami slzičekna jeho tváři jako symbol odloučení po třech měsících. Ale tohle?

Tady něco nehraje

Zkusili jsme to ještě druhý den. Nezapomenu na ten Juráškův zkroušený výraz a pláč, když jsme se ráno chystali do školky. Celou cestu se ke mě pevně tisknul. Ruce mi zauzloval kolem krku, nohama pevně svíral můj pas. Bolelo to nás oba. Kdoví, koho vlastně více. Zrovna ten den jsem potřebovala opravdu být osobně v HABIBI, měla jsem objednané masáže. Odloučení tak bylo nutné. Když jsem ze školky odcházela, věděla jsem, že mě čekají dlouhé 4 hodiny bez Juriho a že ho budu mít doslova plnou hlavu. 

Po obědě jsem si Juráška ze Zajíčků vyzvedla. Protože jsem zapomněla do sešitu napsaž, že jde po o, byl už – jako mnoho ostaních dětí – převléknutý do pyžámka, díval se na pohádku a spořádaně seděl na lavičce. Kdo by ho neznal, mohl by říct, že vypadá šťastně. Já cítíla jistou vrstvu mezi odrazem v realitě a tím, co je uvnitř něj. Podle učitelek byl v pohodě, bez problémů a „všechno si pak uvědomil“ (cože?). Podle mě to nebyl Juri. Domů se šoural, nemluvil, nevšímal si své oblíbené kočičky, kteoru hladí cestou domů. Nebyl to ten akčňák, nebyl to ten divočáček, nebyl to usměvavý kluk a já jsem si řekla „Tady něco nehraje!“ 

„Musí si zvyknout!“

To víte, jsem jen normální ženská, tak jsem to řešila s lidmi kolem sebe. A ano, stěžovala jsem si. Moje facebookové posty o 21 denní nestěžovací výzvě právě tou dobou začaly hojně utichat. „Musí si zvyknout. Dva dny je krátká doba, počkej za měsíc.“ Asi 100x za den jsem tápala ve vědomí, že jediné, co v životě skutečně musíme, je zemřít 🙂 a na to teda ještě není ten pravý čas. Ne, já na to moralizování a musení prostě nejsem.  A zvyknout si? Ano, v životě si zvykáme na spoustu věcí, lidí a okolností, které nám zkříží cestu. Stále mám v sobě ale ten názor, že i adaptace – zvykání, může probíhat v oboustranném respektu a úctě. A tak jsem možnost „musí si zvyknout“ pomalu pouštěla k vodě. Ano, Jurášek by si zvykl, ale byl by zlomený. Rezignoval by, protože by věděl, že se stejně nedovolá. A tak by neplýtval zbytečně energií a do školky by chodil, protože maminka musí chodit do práce.

Zvracení, horečka a bolest hlavy

Po dvou dnech ve školce začal Juri ze spaní blouznit. Ve svém medvědím spánku a sotva polovičním vnímání se mi mihlo hlavou, že se mu zdá o kamarádech ze školky a bude to dobrý. Prdlajs. Za chvíli začal hicovat, bylo jasné, že má horečku a jeho blouznivá prosba zněla jasně: „Mami, nechci do školky. Nedávej mě tam.“ Zklidnil se okamžitě až v momentě, kdy jsem mu ve svém náručí uprostřed noci slíbila, že do školky nemusí – že ho pro zítra ráno omluvím. Usmál se, úplně se ke mě přitiskl a usnul.

Ráno byl jiný – spokojený, uvolněný, usměvaný. I přes mírnou teplotu (37,3 st.) byl vitální. To se začalo lehce měnit v momentě, kdy jsme se chystali do školky vyzvednout oběd. Popovídala jsem tam s jeho paní učitelkou, Juri letmo pozdravil pár dětí. Cestou domů zase mlčel. Když jsme přišli domů, vyrazil mi dech – položil se na gauč a bez mrknutí usnul. Probudil se za hodinu a stěžoval si na bolest hlavy. Ok, další naše premiéra – hlavu jsem s Jurim ještě neřešila.

Možná, že si říkáte: „jéééžiš, ta nadělá, tak tam chytl virózu a měl teplotu.“ Taky je to jedna z variant, uznávám. Ale jako kontaktní máma tvrdím, že tohle nebyla – naštěstí – viróza, ale další z parádních cest k sobě. Když se k teplotě a bolestem hlavy přidalo zvracení, věděla jsem, že to bude tóčo.

Níže s Vámi sdílím recepty, jak si s bolesti hlavy z horečky a zvracením pomoci čistě přírodně:  

Moje maminka mi velmi pomohla i při téhle prekérce s Jurim a obětavě letěla do lékarny pro Glukopur a Hylak forte jako zábranu před dehydratací. Glukopur doplňuje do těla energii, pomohl nám už jednom při urputném léčení. Mějte ho prosím vždy doma v lékarničce – vyplatí se to. Hlídejte dehydrataci. Poznáte ji snadno – mezi palec a ukázováček nahrňte kůži na bříšku a pusťte. Pokud se kůže ihned vrátí, je to v pořádku, pokud ne, jeďte ihned k lékaři.

NeŘÁDi: stáhnout zdarma ZDE >>

Mé noční děsy a migrény „k zblití“

Libuju si ve svém spánku. Ještě nejsem ani přikrytá peřinou a už spím, až do rána bílého 🙂 Nebudím se, nepřemýšlím, spím klidně a tvrdě. Ovšem, pokud něco neřeším. Když jsem od 3. září v sobě řešila vnitřní konflikt ze školky, nemohla jsem spát. Špatně se mi usínalo, často jsem se budila a místo klidné mysli se mi v hlavě přehrávala pořád dokola ta samá gramofonová deska, furt, furt, furt to samé. 

• Nechat ho tam a zlomit ho silou zvyku?
• Zkusit ho přeřadit zpátky do Kuřátek na rok? Do Kuřátek chodil loni a byl tam moc spokojený – max 13 dětí, 1 učitelka, 1 chůva, ticho, klid.
• Nebo ho dát do místní soukromé mateřské školy Veselá opička a třepat se, z čeho zaplatím školkovné?

Když mi jednu noc srdce doslova hňápalo, probudila jsem se kompletně propocená a probrala jsem se se s úlekem, jako by mě na nože brali, řekla jsem si „DOST! Tohle musím rozseknout!“ 

Tohle bylo v noci. Šňupla jsem si na svá andělská křídla od Markétky  k jedné kapce éterického oleje z růže damašské a usnula jsem. Sice tak na půl, vrtkavě, na dvě hodiny, ale bylo to tam. Ráno jsem se probudila s příšernou migrénou. Ačkoliv jsem hlava beranní, s migrénou jsem dosud neměla zkušenosti. A musím říct, že jsem migrénu pocítila v plné síle – vadil mi hluk, vadily mi hlasy, zavírala jsem oči a každou chvíli jsem měla nutkání na zvracení. Těžko se v takovém stavu funugje, díky vůním to bylo aspoň trošku snesitelné. Které vůně mne trpělivě doprovázely?

Držte se – ten den odpoledne jsem to rozsekla!!!  Vyloučila jsem Zajíčky, Kuřátka a zavolala do Veselé opičky, jestli ještě přijímají. Tak skvělý pocit z telefonátu jsem neměla už hoodně dlouho. Porozumění, zájem, respekt na jednom místě. Takový ten pocit, kdy víte, že jste dobře udělali. Znáte to? Jakmile jsem zavěsila telefon, migréna pozvolna odcházela a v noci jsem zase spala jako špalek. Prdlajs viróza a moje vyšilování, lekce jako hrom a volání dítěte „mami řeš to, není mi tam dobře.“

I ne-ŘÁD-i k souznění došli ♥︎

Víte, uvědomila jsem si, že ten čas, ve kterém nás děti skutečně potřebují, je hodně krátký. Za 5 let bude Jurášek možná přetáčet oči v sloup, když mu dám pusu. A možná, že se ohradí, když mu dám pusu před jeho kamarády. Nebo to naopak bude mít rád a pořád se budem tulit, pořád budeme mluvit o našich emocích, pořád k sobě budeme mít blízko. Kdoví? Dělám vše proto, aby to tak zůstalo – aby mé dítě bylo mým parťákem pořád. Jsme si rovni, nikdo není výš, nikdo není níž. Jsme autentičtí. A odvážní – Juri dokáže dát najevo, co potřebuje a je otevřený změně, já jsem odhodlaná jednat i přesto, že je to parádní výzva a vystoupení ze zóny existenčního strachu.

A jak je nám nyní? Jurášek chodí do soukromé školky Veselá opička, která je v těsném sousedství jeho bývalé školky. 3 dny jsme tam spolu byli na adaptačním programu a oba jsme tak měli možnost seznámit se s prostředím školky, učitelkami – které jsou úžasné – i dětmi. Montessori prvky, spontánní výuka angličtiny, vlastní zahrada, kde si děti pěstují ovoce i zeleninu, výlety, sport… To je všechno moc fajn, pro mnohé možná rozhodujícím faktorem. Pro mě je důležité vědomí, že je ve školce, která mi Juráška nezlomí, ale naopak podpoří v tom, v čem je skvělý. Tady se nenutí, tady se motivuje. Tady děti nekreslí, protože „jsem to řekla“, tady se kreslí, protože dítě chce. Tady se tulí, pusinkuje a dítě se nenechává plakat. To je pro mě důležité. Respekt  je pro mě základ, že mám čisté svědomí a mohu i v klidu pracovat (a pak i to školkovné v klidu platit).

Je to neskutečně úlevný pocit. Oba máme úsměv na rtech. Oba jsme spokojeni. Další lekce za námi.

Na závěr jedno důležité echo: Uvědomuji si, že jsou maminky, které to nemají jinak udělat a jejich dítě „prostě musí“ chodit do státní školky. Ne každý je OSVČ, existuje třísměnný provoz, atd. Vězte, že jsem tímto článkem nechtěla vyjádřit nic negativního, pokud Vaše dítko chodí do státní školky a vy ho tam dávate. To vůbec. Chci Vás těmi rozsáhlými písmenky podpořit, abyste svému dítěti důvěřovali a zůstavali jste otevření. Nemusíte být radikální, postačí, když dítě ucítí Vaši bezpodmínečnou Lásku, Vaše přijímání, bezpečnou náruč a pocit, že jste v tom s ním. Hoďte se do pohody Vy a s největší pravděpodobností bude spokojenější i Vaše dítko. Komunikujte s učitelkami ve školce a nebojte se říct, co potřebuje Vaše dítě. Zkuste to domluvit, třeba to půjde. A když se Vaše dítě trápí? Nedovolte to, prosím! Vždy se dá najít řešení, vždycky! Pamatuje – čas, kdy nás děti skutečně potřebují, je krátký… 

NeŘÁDi: stáhnout zdarma ZDE >>