„To asi dělám blbě, co?“ Tahle hláška zní z úst klientů v HABIBI více, než bych chtěla slyšet. Říkám si, proč o sobě lidi tak pochybují? Proč si nevěří? Když rozjímám a zamýšlím se, dokonale se mi odkrývá téma vnitřního soudce, který nás lynčuje, peskuje a sráží. A my mu na to skáčeme.
Vnitřní soudce je ta část osobnosti, která se vyvíjela už v raném dětství. Ano, přesně v tom období, kdy jsme od rodičů, učitelek ve školce a škole, sourozenců a jiných blízkých lidí – prý se tomu říká autority – nasosávali, co to vlastně je ten svět a jak v něm máme fungovat.
V dětství jsme taky poprvé zažívali ponížení, obviňování a srovnávání. A právě tady dostalo prostor naše SuperEgo. To by až tak nevadilo, kdyby nad námi nepřevzalo vládu a nesnažilo se nám říkat, jací tupouni jsme. Přesně tak se rodí vnitřní soudce.
Zálibou vnitřního soudce je vyvolávat v nás nepříjemné pocity. No, nepříjemné, jak se to vezme. Osobně nejsem zastánkyní klasifikace e-moc-í a hodnocení na dobré / špatné, příjemné / nepříjemné, protože vím, že všechny emoce nám mají co předat a my se díky nim hodně učíme.
Zpět k těm „nepříjemným“ pocitům, ve kterých si vnitřní soudce libuje. Rád v nás budí pocit, že:
Dát slovo svému vnitřnímu soudci znamená připravit se v mžiku o náladu, radost i osobní vizi. Všechno totiž stojí rázem za prd, všichni jsou víc a dobře už bylo.
Naříkat si a výskat, jak na hovno ten život je, je neskutečně úlevné, jednoduché a vyčůrané zároveň. Pešek je v tom, že Vás to nikam nezavane, nikdo to za Vás neudělá a nikam se nepohnete.
To je jako se zónou komfortu – je v ní sice hezky, ale po čase se z ní line smrdutý zápach pohodlí.
Přitom zatočit s vnitřním soudcem nemusí být nezdolným úkolem. Stačí jedna jediná věc – rozhodnout se, že mu nedáme prostor.
Je to pořád dokola, jak u blbečků na dvorečku – vy jste ten, kdo si tvoří svůj život. Vy jste ten, kdo rozhoduje o tom, jak se budete cítit. Vy jste ten, kdo určuje, co budete jíst, pít, kdy se budete milovat, jaké vztahy budete mít i jak Vás bude bavit práce. Nikdo jiný to za Vás nedělá (tedy pokud nemáte tu čest s psychickým manipulantem a ještě jste nepotkali normálního člověka, který vám otevře oči. Potěškoště a hodně zdaru!).
No a s vnitřním soudcem to máte úplně to stejné. Buď mu skočíte na špek a bude hrát jeho hru, jací tupounci jste, nebo mu řeknete „ne, vím své a basta a pojedete si tu SVOU, tu Vaši přirozenost.
Je to proces. Je to cesta. Bolí to a je to nepříjemné. Ukápne nejedna slza, hrdlem vám projede nejeden křik. Pokud to tedy budete myslet s odebráním žezla SuperEgu vážně. Ale vím jistě, že to bude stát za to.
Aromaterapie je jedna z cest, které Vás mohou doprovodit, aby byl proces změny vnímání jednodušší. Pojďte se inspirovat!
Aromaterapie samozřejmě nabízí mnohem více vůní, které mohou pomoci zapracovat na svém SuperEgu a ponížit ho na úroveň, ve které budete volně dýchat. Vždy dejte přednost tomu, co Vám osobně voní, co si Vás volá, po čem toužíte. To je to, oč v aromaterapii běží 🙂 Aromaterapie je světluška, co Vám svítí na cestu, ne Ibalgin, který vymele všechny vaše srajdy majdy jen na povrchu 🙂
TIP: Hodit se vám může lahodná směs éterických olejů v bio jojobovém oleji a 30 ml roll-onu. To pak snadno využijete kdykoliv během dne jako jemný osobní parfém. Zkuste ňufnout a namíchat třeba takto:
Bachovy květové esence v namíchané směsi se užívají 4x denně 4 kapky pod jazyk nebo do sklenice s vodou. Můžete užívat též jednodruhovou esenci (jen jeden druh, např. Pine), a to 2 kapky 4x denně ve sklenici vody.
TIP: Když půjdete do osobní vývrtky a budete štvát sebe sama, můžete si lupnout podle potřeby Krizovou esenci (Rescue remedy), např. ve formě kapek, spreje nebo kapsliček.
Aromaterapii, Bachovy esence i esence Platbos, o kterých napíšu zase příště, berte jen jako světlušky. Esence se mohou stát vašimi spolehlivými pomocníky, práci za Vás však neudělají. Tady je řada na Vás. Nemusíte zoufat, s doprovodem to jde vždy líp:
S láskou, Tereza